Temný les teď špitá si
cosi o dívce,
co ve stínu měsíce
se skrývá.

Její kroky v lesní cestě jak
údery kláves piana jsou.
Po ní pár těžkých bot
skvostné tělo nesou.

Dlouhé vlasy noci tmavější,
róba z lístků růží spletena.
"Kam směřují má paní,
osudu tvého vřetena?"

Hlasem tišším motýlích křídel,
nesoucím se přes půl lesa,
s dopadem pavoučí sítě
také ona na kolena klesá.

Za démonem se hnala,
svou lásku, svůj život ...
... sama sebe přislíbila.

Teď poznala to, co dříve poznat měla.
Poznala, komu srdce dala.

K její šíji přisátý,
rudým pláštěm přikrytý,
s nelidskýma očima
on - děsivý stín.

Vždy při ní stál,
úsměv jen dal.
Jí život však bral,
když krve jí sál.

Teď před ní stál
ústa plna krve;
podivně se smál ...
... tak, jinak než prve.

Temný les teď špitá si
cosi o dívce,
co v náručí zločince
umírá.