Na třikrát
--1--
Pro temné steny
a tiché vzdechy
Čaruješ ze vzduchu
rozptýlíš i tmu.
Hučíš mi do hlavy
své plány a vidiny
přesto hloubku
nenabírá..
směr vzdává..
tiše se kolébá..
sexu prodává..
--2--
Otvírám..
zavírám..
Otvírám
a nechávám být.
Srdce s dírou,
kterou stejně ojebeš.
Srdce s vírou,
bez které se obejdeš.
Střepiny, které už nikdo neslepí..
Sny, které nikdo nepochopí..
--3--
Sladkými sny
halíš mě do temnot
Sníš tu o hradech
a zpíváš kamelot.
Do brány vstupuje
můj rytíř ve zbrani.
Srdce a mozek
- prokletí a bezbranní.
Objímá temnotu
objímá jiný sen.
Vzívám dobrotu..
Chci další den..
Komentáře
Přehled komentářů
Jo, tato doba a lidé v ní opovrhují láskou a ty, kteří tak nečiní k tomu všemy dostupnými způsoby nutí taky.
To co zde čtu jsou myšlenky podobné těm, které se často honí hlavou mě samotnému. Je to jako zlý sen.
Vždycky nakonec dojdu k tomu, že to co hledám nikdy nenajdu, tento svět je pro mě nereálný.
Z lidí se staly zrůdy neschopné jakéhokoliv hlubšího citu a ti, kteří dokážou prožívat skutečné city se jim slabošsky přizpůsobují, čímž se sami stávají stejnými zrůdami. Nevím, jestli jde nějak vyjádřit tu samotu a nepochopení, kterou v duchu cítím.
Mrzí mě, že tahle báseň musela vzniknout, je to nářek zraněné duše. Raději bych četl něco o skutečném naplnění. Zároveň mi však dává jistou naději, že je zde stále jistá naděje pro ty, kteří chtějí od života něco víc.
Já budu za to v co věřím bojovat do posledního dechu i kdybych měl být poslední hajzl, co bude 'chcát' proti větru. Co ty? };)
Můj malý filosoficky-misantropický monolog
(Andoras, 15. 5. 2013 22:22)