Jsem tu zas.

Jsi tu znova.

Ze světlých zdí se vytrácí barva.

Jsme tu zas, jsme tu oba a já cítím tu díru uvnitř tebe.

Vně jsi krásná, vně jsi celistvá.

Zevnitř jako ementál,

dírami prosetá,

termity prožraná.

Jsi tak ulhaná.

Falešný smích co za upřímný vydáváš,

ta záře v očích, co leskem slz je.

Vně jsi tak krásná,

a uvnitř prohnilá.

Jsem tu v tobě!

V Tobě se ukrývám.

Lži sama sobě, lži všem kolem,

mě však nezapřeš to prázdno a hnus.

Jsme tu zas,

a i když jsi mě zazdila já vidím, s čím se potýkáš.

Jedna maska za druhou, střídáš je častěji než ponožky.

Jedna za druhou se mění a padá, další nová, další jasná, usměvavá.

Nejsi unavená z těch věčných lží?

Hraní divadla ti jde vážně skvěle,

však řekni kdo odhad by, jak jsi vlastně prohnilá.

Hádej se a hraj, zapírej a pěj.

Za křehkou maskou "normálna" ,

jsi celá povadlá.

Sinalá a nesmělá, sama.. opuštěná..

Jsem tu já! Smím ti dělat společnost?

Než zazdíš mě znova,

než další silnou maskou na chvíli mě umlčíš?

Co to bude tentokrát? - Tenhle tě „vážně“ miluje?

Miloval tě dřív ?

- výsměchem bych urazil spíš sebe.

Střepy tvé duše nikdo neslepí,

jako špony kovu se zaryjí do kůže každému, co k tobě se přiblíží.

Jen se zanítí, znechutí, s odporem vyhnije. Každá špetka lásky k tobě.

Kdo by k tobě chtěl pak jít, a holýma rukama vše lepit?

Kdo pro tebe by nechal své ruce krvácet?

Nenech se vysmát !

Nikomu za to nestojíš.

Všichni chtějí jen tvé krásné masky, tu metaforu co jsi si tak pilně vysnila.

Všem jsi lhala, tak tady to máš!

Svou masku nikdy neschováš.