Máš me ve své hlavě, nikdy se mě nezbavíš, nikdy na mě nezapomeneš, ale také mě nikdy neuvidíš. Mám tolika tvarů, avšak mojí jedinou podobou jsi ty. Snažíš se pochopit ale sama to víš. Stvořila jsi mě, nynní se mě chceš zbavit. Dala jsi mi hlas, teď se mě chceš zbavit.
Chtěla jsi znát názory někoho jiného, teď se stydíš za své myšlenky.

 Proč se měníš ? Dospíváš a spolu s tebou i já. Nepoznám lásku, neboť mi nedovolíš se projevit, neukážu svůj hněv protože mě nepustíš ven. Jsem tu jen proto že máš hlavu plnou otázek a nedokážeš na ně najít odpovědi,  jen proto že máš strach. Dvojí tvář, dvojí duše, jedna konečná podoba. Proto se mě nezbavíš, musela by jsi se vzdát odvahy, chtíče a zkušeností které jsi díky mě získala, aby jsi byla doslova sama sebou. Věř, že každý má své "dvojče" jež si stvořil sám pro sebe. My jsme tu, abychom vám pomohli, bez nás jste prostě jen lidé. Lidé bez cílů, bez odhodlanosti, jen pouze loutky hrající předepsané role. Je ale na vás jak se rozhodnete skončit, a co po dobu vašeho živůtku vykonáte, čeho využijete a čím vyniknete.

 I kdybych chtěla odejít, budu tu stále a budu pozorovat tvé činy..

Hmm....... je to směšné. Neodpovíš mi, bojíš se mě.

Strach ze sebe sama.....

V temnotě kde vězím celé věky kde nemám nic jiného než jen holé zdi tvé mysli a útesy skrytých přání, nemůžu nic dělat...

Můžu tě jen neustále ponoukat ke správným činům, avšak plná odpovědnost je na tobě.

Nechám tě být. Budeš mě potřebovat a vysvětlovat něco člověku je pro mě vážně namáhavé...

   Jdi si dál, avšak já tu budu stále...